Co může potkat milovníka klasické hudby v létě lepšího, než možnost vydat se do nějakého malebného místa, ve kterém se koná festival s atraktivní programovou nabídkou, jemuž navíc přeje i počasí? Snad jen možnost vydat se na nějaký jiný a ještě atraktivnější festival… O nějakém pomyslném „žebříčku atraktivity“ si ovšem rozhoduje každý sám a faktory, jež ho ovlivňují, mají patrně pro každého jinou hodnotu. Prestiž a historie té které akce, aktuální nabídka programu či umělců, dostupnost a celková vlídnost dané lokality k návštěvníkům – zkrátka, přidejte si podle libosti další důvody, kvůli kterým se rozhodnete o prázdninách oprášit večerní oděv a vydat se do Litomyšle, Českého Krumlova či Jaroměřic, eventuálně třeba do Salcburku, Verony nebo Bayreuthu…

Kromě uvedených domácích i zahraničních letních stálic občas neuškodí poohlédnout se ani po festivalech, které patří v celkové nabídce k nováčkům, respektive k těm, jež si své místo na slunci vybojovávají teprve krátce. Mezi ty druhé lze podle mého názoru bezpečně zařadit Litoměřické svátky hudby, jejichž právě skončený ročník byl zatím v pořadí teprve čtvrtý.

O poslání pořadatelského spolku Musica et education, o geniu loci barokního chrámu litoměřické jezuitské koleje, v němž se festival každoročně odehrává, i o kouzlu hostitelské severočeské kulturní metropole jsem se podrobně zmiňoval už v loňskem článku o výjimečném operním recitálu Andy-Louise Bogzy a Štefana Kocána (najdete ZDE). Tentokrát je tedy možné omezit se na prosté zodpovězení otázky, jak dopadl festival letošní.

Hned na úvod je třeba připomenout, že celková struktura festivalu zůstává neměnná: večery posledního prázdninového víkendu opět vyplnily jeden koncert s čistě instrumentální hudební náplní a jeden s vystoupením dvou operních pěvců. Hostujícím orchestrem byla opět Plzeňská filharmonie s dirigentem Tomášem Braunerem, specifický prostor konání si pak jako obvykle vynutil vždy zhruba sedmdesátiminutový program bez přestávky.

V pátek 26. června 2016 mohli obětaví organizátoři z Musica et education, manželé Alena a Zdeněk Kuldovi, přivítat spolu se starostou města Litoměřice (Ladislav Chlupáč) a moderátorkou Veronikou Paroulkovou návštěvníky na prvním z koncertů a konstatovat mimo jiné nesmírně pozitivní fakt: vstupenky na oba večery se podařilo prakticky vyprodat. Za tak enormním zájmem publika jistě nestála jen úspěšná propagace či případná kulturní vyprahlost Litoměřic; pan starosta konečně hrdě označil město s jeho bohatou nabídkou akcí všeho druhu za „malou Prahu“. Jde spíše o to, že na tak pozoruhodný program, jaký se tentokrát na festivalu objevil, zájemce obvykle nenarazí ani v té „velké Praze“.

Páteční koncert totiž výtečné sehraná Plzeňská filharmonie zahájila svižně zahranou předehrou k Mozartově opeře Così fan tutte, aby se následně na pódiu objevil umělecký garant festivalu, houslista Václav Hudeček, a se sympatickou dávkou uvolněnosti, předznamenávající spíše jakési „domácí muzicírování“, představil své spoluhráče v dalším hudebním čísle.

Neformálně oděný virtuóz však spolu s violoncellistou Petrem Nouzovským a violistkou Kristinou Fialovou doslova oslnili provedením raritního Allegra z nedokončené Mozartovy Koncertantní symfonie pro housle, violu, violoncello a orchestr, KV Anh. 104.  Celkovým rozsahem drobná, ale nesmírně virtuózní skladba s řadou neotřelých hudebních nápadů by si každopádně zasloužila větší popularitu – litoměřickým interpretům tedy patří dík i za tuto netuctovou dramaturgii. Hlavní a závěrečnou skladbou koncertu se poté stal slavný Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll. Hudeček s Nouzovským se v něm představili jako zkušení a inspirativní hráči i partneři, Plzeňská filharmonie prokázala pod taktovkou Tomáše Braunera výtečnou schopnost oba sólisty stylově a na vynikající úrovni doprovodit. Suma sumárum, první polovina festivalu proběhla na úrovni, jíž překonat druhým z koncertů rozhodně nebylo jen tak…

Přesto se ale pořadatelům podařilo uzavřít dvoudenní letní přehlídku recitálem, který se co do umělecké hodnoty prvnímu z večerů přinejmenším vyrovnal. V sobotu 27. srpna se v programu operních árií a duetů objevila neobyčejně atraktivní dvojice: mezinárodně uznávaná sopranistka Simona Houda Šaturová a mladý tenorista, o němž už sice každý slyšel, ale málokdo měl tu čest se o jeho talentu přímo přesvědčit, Petr Nekoranec.

Ke koncertu samotnému se stačí vyjádřit jen stručně: oba umělci měli možnost zazpívat repertoár, který jejich hlasovým oborům sedí nejlépe, a oba v něm maximálně uspěli. Schopnost poradit si s rolemi lyrického a dramatického oboru z období klasicismu i italského belcanta včetně bezpečného zvládnutí i velmi obtížných koloratur opět předvedla pěvkyně ve svých oblíbených áriích z Dona Giovanniho, Rigoletta a Lazebníka sevillského. Petr Nekoranec pak velmi příjemné překvapil vynikající pěveckou technikou i – zejména v našich krajích – opravdu unikátně zabarveným lyrickým tenorem, díky němuž slyšelo publikum v obdivuhodné interpretaci sólová čísla opět z Mozartovy „opery oper“ i z Rossiniho Popelky a Donizettiho Nápoje lásky. Ve dvou duetech z této opery prokázali oba umělci i svůj smysl pro budování jevištního účinku i smysl pro humor. A jako by to nestačilo, vynutilo si nadšené publikum i několik přídavků.

Text: Robert Rytina, operaplus.cz.

Foto: Jan Žur, Jan Houda